Ježíš řekl učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale svou duši ztratí?" Marek 8,34n
Následování znamená složit důvěru v Pána Ježíše, že nás zná, má pro nás životní cestu a vyslýchá naše modlitby. Jako děti, které si nechají vést ruku při psaní.
Ježíš nám neslíbil život úspěšný a bezstarostný, slíbil však život věčný, život v pravdě a světle. Nezbavil nás těžkostí, ale učil je nést s vírou v Boha.
Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Matouš 11,28
Ježíš mluvil o obrácení jako o ukřižování starého člověka a duchovním zrození člověka nového (Jan 3,1n). Naše síly, schopnosti a volný čas tak dáváme jemu a nehledáme seberealizaci jinde. Také ti, kdo Ježíše následovali v tom viděli svou záchranu, byli to lidé prostí a 'chudí duchem', vyznávali, že to sami nezvládnou, že jsou hříšní a prázdní. Časem ale začli nést ovoce...
Jinému řekl: "Následuj mne!" On odpověděl: "Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce." Řekl mu: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží." A jiný mu řekl: "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou." Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." Lukáš 9, 59
Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se, prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Skutky 2,42 a 4,32n
Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás. Římanům 12,4
Nakonec pak, všichni buďte jedné mysli, soucitní, plni bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku. Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. 1 Petrův 3,8 a 5,5
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. 1 Janův 4,11
Křesťané ve světě
Vy jste světlo světa. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Matouš 5,14
Ježíš řekl, že máme být světlem světa. A neviděl přitom smysl v úspěchu, v kariéře, v bohatství... Nechtěl vládnout nad královstvími světa, nechtěl mít davy povrchně obrácených. Těch, kteří s Ježíšem vytrvali nebylo mnoho, byli však věrní a upřímní.
Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého... Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. Jan 17,14n
Máme-li tedy být světlem světa a přitom nebýt ze světa, žijeme ve světě, ale nežijeme se světem, nepřebíráme jeho hodnoty. Doba ve které žijeme, nechce Boha znát. Útočí na naše ego a dělá z nás konzumní lidi žijící pro tento svět. A my bychom neměli směnit věčný život v nebi za krátké užívání si zde. Jsme tak trochu jako diplomaté - hájíme zájmy rodné země v zemi cizí.
Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. 1 Jan 2,15
Křesťané tak milují svět Boží láskou. Přemáhají zlo dobrem (Římanům 12,9), mluví s Bohem, jsou pravdiví, nemusí se přetvařovat, nepotřebují se líbit. Říkají druhým o Bohu a snaží se jim ho svým životem zrcadlit. Křesťanství tak pro ně neznamená jen pokřtění vodou po narození, ale oblékat Krista celý život (Titovi 1,16).
...abyste byli bezůhonní a ryzí, Boží děti uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět. Filipským 2,15
Jednota
Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli jednotní a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? 1 Korintským 1,10
Ježíš řekl, že jednota jeho učedníků bude Boží slávou (Jan 17,22). Jednota je tak jeden z hlavních rysů křesťanů. Svědčí o tom, že křesťané přijali Ježíše jako svůj základ a žijí v jeho Duchu. Jednota znamená naslouchat Pánu i bratřím. Ve Skutcích apoštolů např. církev hledala jednotu, když záhy vyvstala otázka, zda křesťané z pohanů mají zachovávat Mojžíšův Zákon. Křesťané brzy našli řešení a zvěstovali spásu dál jednotně.
Tu přišli do Antiochie někteří lidé z Judska a začali bratry učit: "Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni." Pavel a Barnabáš s tím nesouhlasili a dostali se s nimi do sporu; proto bylo rozhodnuto, aby ti dva a ještě někteří jiní z Antiochie šli do Jeruzaléma a předložili tuto otázku apoštolům a starším... Skutky 15,1
Bible říká, že církev je 'sloupem a oporou pravdy' (1Timoteovi 3,15). Věříme tedy, že Bůh vede své děti k jedné pravdě. Nemíníme tím uniformitu ve vnějších věcech, ale ve věcech jako je chápání Boží vůle, svatost, hřích... A to vyžaduje společnou modlitbu, čtení Písma a časté společenství. Až v takové jednotě se ukáže pravá rozmanitost duchovních darů. Naopak, povrchní jednota se spokojí s tím, že 'všichni věříme v Ježíše'.
Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Efezským 4,3n
V novozákonní církvi bylo v jednom městě i víc sborových domů. Přesto křesťané nedávali svým sborům různá jména, neměli v každém domě jiné vyznání víry, neříkali, že 'údy Kristova těla jsou různé církve'. Křesťané byli 'jedné mysli a jednoho srdce' (Skutky 4,32) a nebylo to tím, že jich bylo méně, jednota není o množství ale o poslušnosti.
'Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno - já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je, jako mne.' Jan 17,21
Bohoslužby nebo služba Bohu?
Ježíš jí řekl: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Jan 4,21
Ve Staré smlouvě vychovával Bůh svůj lid k víře obětmi v chrámu, předpisy o pokrmech, o sobotním odpočinku, odevzdávání desátků... A jak už to ve Starém Zákoně naznačoval, v Ježíši toto vše završil. Ježíš se tak stal posledním knězem i poslední obětí (Židům 9,12).
Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. Židům 7,24
Protože se křesťané dali do služby Ježíšovu usmíření, Nový Zákon je všechny nazývá knězi (1 Petrův 2,5 a 9; Židům 13,15). Také slovem 'oběť' křesťané rozuměli své odevzdání Bohu a nezvali tak mše v kostelech. Lidé někdy říkají, že církev má svůj vývoj, že křesťané dnes znovu potřebují chrámy, kněze, liturgie... Prý se to tak ustálilo a funguje to. Možná má církev určitý vývoj, ale jistě ne takový, který popírá podstatu křesťanství. Když apoštolové mluvili o chrámu, mysleli tím vždy církev z živých lidí. Vedle Ježíše neměli jiné kněze, nebeské přímluvce ani prostředníky spásy (1 Timoteovi 2,5).
Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. Skutky 17,24
Výraz „bohoslužba" (řec.'liturgía') učedníci nechápali jako nedělní kostel, ale jako každodenní službu Bohu. Katolická církev přišla později se svým 'kněžstvem', 'mešní obětí' a 'svátostmi' jen díky tomu, že prostí lidé neměli možnost číst Bibli. Bibličtí křesťané nevysluhovali 'svátosti', pro ně byl svátostí celý život. Křest nenásledoval po kurzech katechizmu, ale co nejdřív po upřímném obrácení. Při Večeři Páně šlo o setkání církve s živým Pánem (1 Korintským 11,28), kalich a chléb přitom kolovaly rukama všech (Lukáš 22,17).
Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli. Římanům 12,1
Nový Zákon tak zakončil dobu, kdy lidé chodili za bohoslužbou do chrámu (Jan 4,23). Křesťané sloužili Pánu všude, kde byli - v práci, mezi nevěřícími, v rodině... Mluvili o Ježíši, i když je to stálo životy - před císaři, králi i papeži. A jejich shromáždění přitahovala nevěřící, protože na křesťanech viděli živý vztah s Bohem.
Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. Židům 10,24n
Společenství
Aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Efezským 3,17n
Pán Ježíš nestanovil křesťanům náplň shromáždění. Přesto se učedníci scházeli denně (Skutky 2,46; Židům 3,13) a nebylo třeba, aby si někdo připravoval program. Jejich 'ústa mluvila, čím srdce přetékalo' (Matouš 12,34). Scházeli se k modlitbám (Koloským 4,2; Efezským 6,18n), ke čtení Písma, k chválám (Filipským 2,16; Efezským 5,19), ke společnému jídlu (1 Korintským 11,33; Juda 12). A když mezi ně přišel nevěřící, věnovali mu pozornost, aby mu prokázali Boží lásku a nutnost proměny. (1 Korintským 14,24n).
Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude všemi souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: "Vskutku je mezi vámi Bůh!" 1 Korintským 14,24
Biblické sbory neměly kazatele na jejichž bedrech spočíval chod sboru a kázání. Křesťané se setkávali ve svých domovech. Když apoštolové přišli do nějakého sboru, sešla se církev a apoštol s učedníky 'rozmlouval' (řec.'dialego', Skutky 20,11). Šlo o vzájemné obohacení (Římanům 1,12; 2 Janův 12), takže vyučování neprobíhalo mezi řečnickým pultem a řadami lidí hledících si na záda.
Co z toho plyne, bratří? Když se shromažďujete, každý něco má. Jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Vše ať se děje ke společnému růstu... Jeden po druhém můžete všichni prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni a všichni také povzbuzeni. 1 Korintským 14,26n
I když byly v jednom městě tisíce křesťanů (Skutky 4,4), křesťané zachovávali osobní vztahy a odpovědnost (Gal 6,2; 1 Kor 12,26), pomáhali si i ve věcech hmotných. Protože věděli, že od Boha lze odejít, napomínali se a nekajícné občas vyloučili (Matouš 18,15n). To se dnes může zdát kruté, ale krutější by bylo nechat v církvi někoho, kdo žije dvojí život (1 Korintským 5,11). 'Pán kárá a trestá ty, které miluje' (Zjevení 3,16).
Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha... Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. Židům 3,12; 12,15
Autorita
Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. Marek 10,42
Je pravda, že mezi křesťany jsou rozdíly v poznání Pána, v poslušnosti... A je pravda, že všichni potřebujeme příklad a autoritu. Pokud si však křesťané slouží jako duchovní sourozenci, dovedou mezi sebou uplatňovat i autoritu bez hierarchie.
Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich ...Nikomu na zemi nedávejte jméno "Otec": jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat "Učiteli": váš učitel je jeden, Kristus, vy všichni jste bratří. Matouš 18,20 a 23,9
Křesťané nedělali rovnítko mezi 'pastýř' = kazatel, 'starší' = kněz, či dokonce 'zástupce Krista na Zemi'. Starší církve (Efezským 4,11n; 1 Tesalonickým 5,12n; Židům 13,7; 1 Petr 5,1n) měli přirozenou autoritu, jež vyplývala z jejich zkušeností a vzorného života s Bohem. Nebyla předávána 'vysvěcením' či vystudováním teologické fakulty. V každé církvi bylo starších víc a byli si rovni, dohlíželi 'na stádo i na sebe navzájem', aby se nikdo z nich nepovyšoval (Skutky 20,28).
...ale Diotrefés, který rád mezi nimi vede, nás neposlouchá. Proto až přijdu, ukážu na jeho jednání, jak nás zlomyslně pomlouvá; a na tom nemá dost... 3 Janův 9
Starší promlouvali dovnitř církve, chránili církev i navenek, ale náplň a soudržnost shromáždění byly věcí všech. Všichni v církvi, od mladých po starší, mají mít prostor k projevení svých darů a zkušeností, nebo se naopak svěřit se svými slabostmi a boji.
A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest... Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. 1 Korintským 12,22
Vytisknout stránku