Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž vzdal se sám sebe, když na sebe vzal způsob služebníka a stal se jedním z lidí. V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí. Filipským 2,6
Je zajímavé, jak apoštolové popisují Ježíše. Představují jej jako "smysl" života (Jan 1: "Logos"- smysl, slovo, původ). Říkají, že tento smysl se stal tělem, že Ježíš je živým obrazem neviditelného Boha (Koloským 1,15), že je roven Bohu (Filipským 2,6), že jsou skrze něj stvořeny světy (Židům 1,2). Ježíš tak má zásadní význam pro náš život a každý člověk přicházející na svět je zván do niterného vztahu s ním. Ježíš jej oslovuje zevnitř hlasem svědomí i hlasem svým. Spojuje nás s Bohem synovstvím, jež může dát jen on.
Kristus není jen exemplářem nového člověka, je počátkem, formou a vzorem všech znovuzrozených lidí. Každý, kdo tento nový život získá, má ho z přímého styku s ním. A další se stávají 'novými lidmi' tím, že jsou v něm. Stát se však těmito novými lidmi znamená přijít o to, čemu říkáme 'naše já'. Musíme vyjít ze sebe a vrůstat do Ježíše, jeho vůle se má stát naší vůlí, jeho myšlení naším myšlením. C.S. Lewis
Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Bůh, který je v lůně Otcově, nám o něm řekl. ...Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. Jan 1, 18 a 12
Ježíš se stal člověkem jako my, ale zároveň je Bůh pro svůj původ. Ve světě byl vystaven všemu zlému jako my, ale poutal se k Otci větší láskou, než jaké jsme ochotni my. Bůh byl tak pro Ježíše vždy blíž než lidé a okolnosti kolem něho. Nikdy nezhřešil. Odsoudil hřích svou poslušností. Jen o Ježíši mohl Bůh říct, že v něm má zalíbení (Marek 9,7).
Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: poslal svého vlastního Syna v podobě těla hříchu, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří nežijeme podle těla, nýbrž podle Ducha. Římanům 8,3n
Ježíšova cesta nebyla snazší než naše. O co byl Bohu blíž, o to větší odpovědnost na sebe vzal. Ukázal, že člověk se srdcem u Boha nemusí hříchu podlehnout, ale může nad ním vládnout (1 Mojžíšova 4,7). Tuto moc pak nabízí i nám, obstojíme s ním v pokušeních a nemusíme jim podlehnout.
"Až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě... A kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce." Jan 12,32; Lukáš 12,34
Na Ježíši vidíme, co je život v důvěře v Boha. Trávil celé noci v modlitbách, trpělivě učil, o co nám má jít, co si i odříct, abychom žili s Bohem. A postavil se i do našich vztahů: prý nemáme milovat nikoho víc než jeho - ani naše rodiče, partnery či děti. To je skutečně výzva. Jsme ochotni opustit všechno a všechny pro něho? Máme Ježíše jako hlavní hodnotu? Šli bychom za ním dnes?
Kdo miluje otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo miluje svého syna nebo dceru více než mě, není mě hoden. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Matouš 10,37
Ježíšova naléhavost je důvěryhodná. Tvrdil, že bez něj nemůžeme dělat nic, že je pro nás stejně důležitý jako světlo, voda, chléb (Jan 15,5). Říkal, že jeho slova jsou duch a život (Jan 6,63). Být křesťan tak neznamená jen být pokřtěn, ale v každé životní situaci jednat v jeho Duchu.
Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás je. Jan 14,15n
Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Jan 5,24
Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Jan 6,35
Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, 'proudy živé vody poplynou z jeho nitra.' Jan 7,37
Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět... Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Jan 16,28 a 6,63
Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Jan 11,25
Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jan 14,6
Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Já a Otec jsme jedno. Jan 14,10 a 10,30
Ježíšova svoboda a láska
Amen, amen, pravím vám, že každý kdo hřeší, je otrokem hříchu. Zůstanete-li v mém slovu, poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. Jan 8,31n
Svoboda o které Ježíš mluvil, je o osvobození, i když žijeme ve světě, kde můžeme dělat co chceme a pohybovat se, kde chceme. Je o osvobození pravdou, která říká, kdo tu je Stvořitel a kdo stvoření, kdo Spasitel a kdo hříšný. Skutečně svobodnými lidmi tedy budeme, když se usmíříme s Bohem, obrátíme se od našich hříchů a budeme následovat Ježíše - jediného skutečně svobodného člověka.
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Galatským 5,13
I Ježíš si chránil svou svobodu (Jan 2,4), nenechal se nikým svést ani nachytat (Matouš 4,1n). Byl svbodný pro lásku k druhým. Svoboda však neznamená, že nebudeme zakoušet žádná sebezapření. Vždyť právě vyhovování našim sklonům nás zotročuje nejvíc. I apoštol Pavel říká, že svoboda stojí duchovní boj:
Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro věnec pomíjitelný, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. 1 Korintským 9, 25
Ani pojem 'láska' Ježíš nijak filozoficky nerozebíral. Říkal, že stále dělá, co se líbí Bohu (Jan 8,29), v tom byla jeho láska. Dávat druhým Boha je totiž pravá láska, která nechce nic pro sebe. Jako milosrdný lékař trávil čas s hříšnými a nemocnými, uzdravoval, odpouštěl, vysvětloval smysl Božího království. A chtěl po lidech změnu (Jan 5,14; 8,11). Jeho láska tak nebyla pouhý soucit. Porovnáme-li např. jeho slova z počátku evangelií (Marek 2,17) s jeho slovy k církvím ve Zjevení 1-3, pochopíme:
Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti..., máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Zjevení 2,2n
A co my? Nezaměňujeme Boží lásku za pouhý pocit, svobodu za naši bezpečnou komfortní zónu? Máme lásku, která je připravena dotknout se druhých, jejich názorů, nechat zaznít Boží slovo a snést třeba i opovržení?
Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?... Vy jste světlo světa. Matouš 5,13n
Ježíšův kříž a vzkříšení
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti... Opovržený, že jsme si ho nevážili. Domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen, byly to však naše nemoci, jež nesl. Byl proklán za naši nevěrnost, zmučen za naši nepravost. Trest snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni. Izajáš 53,3n
Ježíš věděl celkem záhy, že bude zabit (Marek 8,34). Pýcha lidí kolem něho prostě nesnesla jeho slovo, které je usvědčovalo z hříchu. Očekávali od Mesiáše osvobození od vnějších nepřátel, nikoli usvědčení ze sebespravedlnosti. A Ježíš přijal svůj kříž a jeho krev nás vykoupila z našich hříchů. Jak to ale 'funguje'? Věříme, že z pohledu historických souvislostí Bůh dopustil smrt svého Syna, neboť až tak respektoval svobodu lidí. V tom smyslu byla Ježíšova smrt Boží vůlí...
Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Marek 10,45
V absolutním smyslu však nelze říct, že Ježíš přišel na zem jen aby utišil Boží hněv (satisfakční teorie Anselma z Canterbury). Ježíš přišel, aby 'Bůh navštívil svůj lid' a my se obrátili ze tmy ke světlu (Lukáš 1,76n). Bůh by nebyl o nic ukrácen, kdyby lidé olitovali své hříchy, obrátili se - a kříž Ježíše minul. Ano, Bůh je spravedlnost, je však také odpuštění a milost. Nepotřeboval si Ježíšovým krveprolitím podsunout ukojení svého hněvu. Lidé na Ježíše 'měli brát ohled', nikoli ho zabít (Matouš 21,37). To, že Bůh utrpení svého Syna dopředu naznačoval (např. Izajáš 53), neznamená, že musel vidět jeho krev, aby mohl lidem odpustit.
"Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě..., vy mne však chcete zabít, protože nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá." Jan 8,37n
Ježíšova smrt na kříži je tak jiste největší Boží dar a naše vykoupení (Římanům 3,25). Jen Boží Syn, svatý a nevinný, mohl zaplatit za hřích všech lidí, všech dob. Naše spása však nadále tkví v přijetí celého Ježíšova života. Kolikrát Ježíš říká, že Bůh odpouští, kajeme-li se z našich hříchů (Lukáš 7,47; Matouš 18,32), že spaseni jsme jeho slovy (Jan 6,47-63; 15,22; 17,3; 20,31; Jakub 1,21)... Ježíš je tak nejen obětí, ale i naším živým přímluvcem v nebesích. Jeho kříž není jen oltář, ale i metafora umřít spolu s ním a být znovuzrozeni (Římanům 6,3n).
Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit svůj život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Římanům 5,6
A vzkříšení? Dokazuje Boží lásku, spravedlnost a moc. I když lidé Ježíše odsoudili, jeho smrt nezůstala bez spravedlivé odpovědi Otce. Ježíšův hrob zůstal prázdný. Ježíš přemohl fyzickou smrt. Otec vzkřísil svého Syna, aby jej posadil vedle sebe na trůn slávy a vládl spolu s ním. Vzkříšený Ježíš je nám tak důkazem Boží moci v našich životech a zdrojem víry ve věčný život.
Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléknout nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. 1 Korintským 15,51
...a nestačí, že jsme dobří lidé?
Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Jan 3,5
Ježíšova slova často provokovala a vyvracela růyné lidské tradice (Marek 7,1n). Pokud si někdo myslel, že je dost dobrý, Ježíš ho hned usvědčil o opaku (Matouš 19,16n), a byl v tom až neslušný a tvrdý.
"Ježíš nás učil, že ve skutečnosti nemůžeme být "dobří" vlastním morálním úsilím ani příštích 24 hodin. A i kdybychom byli, stále bychom nedosáhli cíle, pro který jsme stvořeni. Vždyť nežijeme pro morálku, ta má být pohlcena Ježíšovým božstvím. My máme být přetvořeni..." C.S. Lewis
Protože se často posuzujeme podle světa v němž žijeme, můžeme si leckdy přijít lepší než lidé kolem nás. I kdyby to však byla pravda, to samo nás nespasí. Přestože je dobré být slušný, o našem spasení rozhoduje hlavně náš vztah s Bohem, víra, láska, posvěcení... Kdo s Bohem chodí, chápe i tuto souvislost mezi darem spásy a morálním úsilím.
Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků... Nezáleží totiž na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se slitovává. Efezským 2,9; Římanům 9,16
Kdo tedy Boha a jeho Syna odmítá, nemůže být dobrý už proto, že odmítá svého Tvůrce. Nemáme k tomu žádný důvod. Jako přístroj, který by nesnesl číst ze svého návodu na použití; jako děti, které se zamkly před rodiči a myslí si, že stačí, když jsou v pokojíčcích 'hodné'. Nenechat Ježíše vstoupit do našeho života je - ať se nám to líbí nebo ne - aktivní krok proti Bohu.
Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. ...Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. Jan 3,18 a 36
Nové přikázání
Kolem něho seděl zástup; řekli mu: "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji bratři?" Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." Marek 3,32
Jaký měl Ježíš vztah se svými učedníky? Jiný než ostatní rabíni: miloval je, nazval je 'přáteli' (Jan 15,15), dokonce svou 'matkou'. Když jim v předvečer ukřižování myl nohy, snížil se k nim jako sluha. A řekl, že si tak učedníci mají sloužit navzájem; pokud ne, nebudou s ním m9t podíl (Jan 13,8). V Novém Zákoně je tak církev pomyslným Ježíšovým tělem, kde vztahy mezi bratry zrcadlí i vztah k Bohu (1 Korintským 8,12; 12,12n).
Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry... Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil svůj život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. 1 Jan 3,14nn
A jak Ježíš nedával nová přikázání, jedno přikázání učedníkům dal - přikázání lásky (Jan 13,34 a 15,12). Tak jak on dal život za své přátele, i my máme dát životy jedni za druhé. Stojí to pokoru a odevzdání, ale církev je skutečně církví, ne jen rituální institucí.
Vytisknout stránku