Máme bdělý náboženský instinkt, pátrající po tom, kde lze dostat milost Boží co nejlaciněji... Pokud však z milosti učiníme předpoklad, že svět je dopředu omilostněn, oklameme se, že máme dopředu zaručeno ospravedlnění hříchů a nebudeme muset ve svém životě nic měnit. Vždyť se můžeme těšit, že Boží milost je nad námi stále rozprostřena...
Laciná milost tak maří následování Ježíše. Je nepřítelem následování, je jak život na předem zaplacený účet. V církvi, která učí lacinou milost, si člověk jen přikrývá hříchy, jichž nelituje a jichž se nechce zbavit. Neposlušnost zůstane nezlomena a slovo o milosti se stává útěchou, kterou si sami odpouštíme hříchy... A i kdybychom si stokrát hříchy odpustili, přece nedovedeme věřit v pravé odpuštění, neboť se nám ho vůbec nedostalo. Živíme se lacinou milostí a chceme zůstat v neposlušnosti. Zatvrzujeme se odpuštěním, které si sami udílíme. Zprvu ještě jasné poznání neposlušnosti se nám stále více zatemňuje a mění v zatvrzelost.
Napomínáme vás, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno. 2 Korintským 6,1
Jen ten, kdo se v následování Ježíše zřekl všeho, smí říci, že je spravedlivý z milosti. Kdo se však lacinou milostí zprošťuje následování, podvádí sama sebe. Laciná milost mu zatarasila cestu ke Kristu, zatvrdila ho v neposlušnosti... Drahá milost volá k následování. Platíme za ni svým životem. Je drahá proto, že i Boha stála draho - smrt jeho Syna. Nemůže nám být levné to, co je Bohu drahé. Milost je drahá, protože zatracuje hřích a volá ke skutečnému následování. (D. Bonhoeffer, Následování /1937/)
Když se ztišíte a zeptáte se sami sebe, proč nejste tak zbožní jako první křesťané, vaše srdce vám odpoví, že to není zaviněno ani neznalostí, ani neschopností, ale prostě proto, že jste to nikdy neměli doopravdy v úmyslu. (William Law)
Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost. Židům 12,15
Ježíš říká: "Dej mi vše. Nechci, abys mi dával tolik a tolik svého času, ani tolik peněz, ani tolik práce; chci tebe. Nepřišel jsem, abych trýznil tvé přirozené 'já', ale abych je zabil. Dej mi svou přirozenost, dám ti místo ní jinou. Dám se ti sám: má vůle se stane tvou. Polovičatost není k ničemu..." .
Odevzdat celé své 'já' Kristu je hrozivé a skoro nemožné. Je to však mnohem snazší než to, čím se to snažíme nahradit. Nám jde o to, zůstat sami sebou, uchovat si své životní štěstí a přitom být 'dobří'... ale kompromis po jakém všichni prahneme, je nemožný. (C.S. Lewis, Je křesťanství obtížné či snadné? /1942/)
Potíž je v tom, že když „prosíme Boha o odpuštění", ve skutečnosti ho prosíme, aby přijal naše omluvy... Jsme tak zaujati tím, že ukazujeme Bohu nějaké „polehčující okolnosti", že pomineme i to, co omluvitelné okolnosti nepokryjí. A pokud na to zapomeneme, můžeme odejít v domnění, že jsme činili pokání a bylo nám odpuštěno, zatímco ve skutečnosti jsme jen sami sebe uspokojili vlastními omluvami.
Neklamejme se tedy tím, že čas sám od nás hříchy oddálí. Hříchy mohou být jen odpuštěny. Vinu nesmyje čas, nýbrž pokání a krev Kristova. Kdybychom se káli za dřívější hříchy, pamatovali bychom si cenu odpuštění a byli pokorní. (C.S. Lewis, Problém bolesti /1940/)
Dává-li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí. Izajáš 26,10
Vytisknout stránku