Jestliže člověk miluje přítele za to, že mu pomáhá a je na něho laskav, o co více má milovat Boha, který mu dal vše, i Syna svého.
Člověk má tedy svou lásku k Bohu žít tak, aby nejvíce proto Boha miloval, že je nejvyšší dobro. Neb jak by člověk Boha miloval pro to, že Bůh je vůči němu dobrý, že mu dává vše co třeba, a ne proto, že sám v sobě je nejlepší dobro, tehdy by Boha nesprávně miloval. Miloval by více to, co mu Bůh dal, než Boha samého.
A tak když si člověk v srdci uloží, že by raději umřel, než by přestoupil přikázání Boží, tehdy má velké znamení, že Boží přikázání plní a miluje Boha více než své tělo, kterého by se raději vzdal, než by Boha rozhněval. Neb jak dí Kristus: Nikdo nemá větší lásky k někomu než že život pro něho je hotov odevzdat.
O pokání
Pravý kající se drží Božích přikázání a je zarmoucen nad hříchy, že se jich dopustil. Ale má útěchu, že se z nich kaje a ustal od nich... Kdo by však dál činil to, z čeho se má kát, nebo to jen zamýšlí učinit, ten se pokání vysmívá. Proto, chceš-li se kát správně, lituj minulých hříchů a již nehřeš, neboť jak říká Augustýn: "zbytečné je pokání, které je poskvrněno následujícím hřešením". A tak pochop: kdyby ses tisíckrát kál a potom vždy hřešil, vždy bys tím pokání zrušil, nekál-li ses člověče s konečnou platností, abys už nechtěl hřešit. Všechna předchozí pokání jsi zmařil, neb dí Pán Bůh: „Odvrátí-li se spravedlivý od spravedlnosti své a zhřeší, všechny spravedlnosti nebudou mu vzpomenuty, ale ve hříchu svém zemře." (Ezechiel 18,24)
O pokušení
Pokud sám člověk dopustí, aby byl vnitřně pokoušen věcí jež není obdařena rozumem, ten sám sebe pokouší, nikoli ta věc jej pokouší. ...A tak je člověk spíše pokoušen svou duší než samotným tělem, neboť i když pokušení má jakýsi počátek ve smyslech (vidění, slyšení, čichu, chuti, hmatu), jedině když člověk v rozumu a vůli svolí, bude pokoušen. Proto každý hřích koná se vůlí a ve vůli má své hnízdo. Jako i sám Spasitel praví, že ze srdce pocházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání a jiné hříchy.
O širokém svědomí
Každý se má varovat svědomí příliš širokého i svědomí příliš úzkého; neboť svědomí široké často má zlé za dobré, hřích za nehřích, ...jak i Písmo dí: "Běda těm, kdo říkají zlému dobré a dobrému zlé!" (Izajáš 5,20).
To zlé svědomí dává přílišnou smělost, takže člověk směle hřích činí a nechce ho vidět jako hřích, a tak předpokládá, že jde k spasení, avšak jde k zatracení. Jako velký pytel nebo vrata široká veliké věci do sebe pojmou, také široké svědomí bere do sebe veliké hříchy, takže nic se v rozumu a vůli člověka nepříčí.
O chrámu duše
Věz, že duše tvá je vzácnější Bohu než nebe a země, neb duše je chrám Boží, jak i Pavel dí: "Chrám Boží jste vy, a duch Boží přebývá ve vás; a ničí-li někdo chrám Boží, toho zničí Bůh. Neboť chrám Boží je svatý a ten chrám jste vy." Duše je tedy chrámem Božím, neboť v ní se děje modlitba, v ní obětujeme Bohu, v ní je oltář - víra živá, v ní je také láska k Bohu. ...Proto Bůh v duši přebývá svou milostí a více v ní se kochá než ve všech chrámech, klášteřích a kaplích, kterakkoli krásně udělaných.
O pravdě
Lépe je pro pravdu smrt trpět, než pro pochlebování krátkou odplatu vzít.
Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla a od věčné smrti duše.
Vytisknout stránku